TJ

Úvod

V listopadu roku 1951 byla založena Tělovýchovná jednota Sokol v Lukově.
Hlavními zakládajícími členy byli: Bratrů Jan, Kliner Josef, Tuček Jan, Kosmák Miloš. Do spolku vstoupilo celkem 26 členů. Jako první sportovní akcí byl sehrán zápas v ledním hokeji s TJ Sokol M. Budějovice, který se hrál na loukách před Kosmákovýma.
Toto je jediný zápis v místní kronice a prakticky jediný písemný doklad o založení a činnosti Tělovýchovné jednoty až do dnešních dnů.
Slíbil jsem, že založím a povedu kroniku TJ a jsem nesmírně rád, že se mi za pomoci pamětníků podařilo zdokumentovat a zapsat alespoň to hlavní, co se událo za posledních padesát let. A že toho nebylo málo, o tom se můžete přesvědčit při čtení dalších řádků.
Věřím, že i v budoucnu se najde dost těch, kteří naváží na dosavadní tradice a budou v této záslužné práci pokračovat.

Lukov 20. 2. 2000 Jaroslav Kemsa

Historie, založení Sokola, padesátá léta

V Lukově a zejména na Kopcích se vždy aktivně sportovalo. Po druhé světové válce v roce 1945 nastala velmi vhodná doba pro vývoj sportovní činnosti. Nedostatkem bylo, že ve vesnici nebylo žádné hřiště, kde by se toto sportování mohlo provozovat. A tak pro kopanou vedle malých plácků posloužily až louky po jejich posečení. Také pro hokej a bruslení se louky staly vhodným místem. Voda z říčky Rokytky se na ně každou zimu rozlila, takže se vždy našlo kousek místa k bruslení a hraní hokeje. Pamatuji si, že jednu zimu se dalo bruslit od splavu u mlýna až téměř k Moravským Budějovicím. Na loukách se odehrávala i první přátelská hokejová utkání. Pokud nebyl led na loukách, k bruslení a hokeji dobře posloužil i „Kanár". Tak se říkalo malému rybníčku po pravé straně silnice mezi vsí a nynějším korytem řeky Rokytky, který byl v pozdějších letech zrušen a zavezen.
K bruslení tehdy posloužily „pantíky" - to byly brusle, které se k botám přidělávaly pomocí kličky, místo pořádných hokejek musely stačit samorosty uříznuté z vrb.
Prvním sportovištěm, které se v Lukově vybudovalo, bylo hřiště na odbíjenou na Kopcích pod Bratrovou vilou. Volejbal se zde hrál v letních měsících téměř každý den a prvními vynikajícími hráči byli Bartes Emil, Papoušek Stanislav, Ema Máchal, Benda, Zdeněk Štěpánovský a mnoho dalších. Na tomto místě se také hrál první tenis v Lukově, ovšem pouze s dřevěnými pálkami. Hřiště na odbíjenou mělo jeden velký nedostatek. Na celých Kopcích se volně pohybovalo mnoho slepic a hejna hus. Před každým utkáním se nejdříve musely odstranit slepičince a husince a pak se teprve mohlo hrát. Pro tyto produkty nebylo ani kam se posadit na přilehlý trávník.
A tak parta, tehdy ještě neorganizovaných sportovců, neustále uvažovala, kde vybudovat vhodné hřiště. Po dlouhých dohadech a jednáních s Místním národním výborem byla vybrána lokalita v Osvačilově lomě. Ve vytěžené jámě se narazilo na pramen a tím se zde vytvořilo malé jezírko o průměru asi 15 m a hloubce až 3 m. V letních měsících toto jezírko sloužilo ke koupání dětí a mládeže. Okolní pozemek ležel ladem, rostl zde většinou bodlák a jiné podobné traviny. Dále zde bylo několik stohů slámy místních sedláků. Prostředí nepříliš vábivé. Odhodlání mládeže však bylo veliké. Bez jakékoliv mechanizace, prakticky jenom s krompáčem, lopatou a stavebním kolečkem se všichni pustili do těžké práce. Bylo to v roce 1950. Práce úspěšně pokračovala až do mimořádné události. Jeden ze stohů slámy, a to pana Kloudy shořel a nikdo z účastníků si nedovedl vysvětlit, jak k požáru došlo. Ani následným vyšetřováním se příčinu nepodařilo zjistit. Převládal však názor, že šlo o provokaci a že požár stohu byl úmyslně založen. Podstatné bylo, že po této události se s budováním hřiště v této lokalitě skončilo. Pasivita mladých ale netrvala dlouho.
Bylo vybráno nové místo, kde se ještě téhož roku začalo s budováním hřiště na hokej. Tomuto místu se v lidové mluvě říkalo „Prdlení", nebo „Prdlik". Podle starousedlíků v tomto místě kdysi končil rybník a právě tomuto místu, kde byla dřevěná přepážka, aby ryby nemohly unikat proti proudu do řeky se říkalo „brlení". Nikdo ale nedovedl a nedovede vysvětlit, proč z názvu „Brlení" vzniklo „Prdlení". Protože se nedochovala žádná původní fotografie, pokusím se toto místo popsat alespoň slovy. Jednalo se o zmolu nebo rokli, ze tří stran lemovanou prudkými stráněmi, čtvrtá, západní strana k řece byla otevřená. Kdo v Lukově něco stavěl, nakopal si zde písek, který byl vhodný na maltu na zdění. Nad severní strání směrem k vesnici bylo opět několik stohů slámy, s jejichž odstraněním byly u některých majitelů značné problémy. V letních měsících sloužilo k různým hrám dětí, zejména kluků. Ve večerních hodinách to bylo vhodné místo i k milostným schůzkám a procházkám. Zatím, co tentokrát zde žádný stoh určitě neshořel, říká se, že o poctivost zde přišla nejedna panenka i mládenec. V řece, která tekla přímo pod dnešní „Vlachovkou" se dalo v létě koupat, voda v té době zde byla naprosto čistá, ale jen do doby, než do ní vlezlo několik koupajících. Pak se vlivem bláta přeměnila ve žluto - hnědou tekutinu.
Z hlediska vybudování rovné plochy to snad bylo nejhorší místo v širokém okolí, alespoň pokud se týkalo množství zeminy, kterou bylo nutno přemístit. Pamětníci říkali, že zde nebyl větší kousek rovné plochy, než malý kuchyňský stůl. Nejnižší místo této rokle bylo jen několik málo centimetrů nad úrovní dnešních luk.
Elán a úsilí tehdejších budovatelů bylo obrovské a neznalo žádných překážek. Opět bez jakékoliv mechanizace, pouze s pomocí krompáče, lopaty a kolečka se parta mladých lidí pustila znovu do těžké práce. První stavbou u „Prdlení" byla bouda, zhotovená z rahen a pobitá palachem. Sloužila k uschování nářadí i jako přístřešek pro brigádníky při nepříznivém počasí. Později se využívala při bruslení k přezouvání dětí.
V roce 1951 s prvním jarním sluníčkem se znovu všichni pustili do díla s tím rozdílem, že ke kolečkům se podařilo zajistit kolejnice a vozík, na kterém se v cihelně vozila nakopaná hlína. Byl to v té době vydatný pomocník. Během celého roku práce na stadiónu úspěšně pokračovaly a v letních měsících se již rýsoval konečný cíl.
Na podzim se začalo uvažovat a hovořit o založení tělovýchovné jednoty. Protože od slov k činům nebylo tehdy daleko, 11. listopadu 1951 byla položena Tělovýchovná jednota SOKOL LUKOV s 26 členy.
Na první ustavující schůzi byl zvolen tento výbor:

předseda Kosmák Miloš
místopředseda Kosmák František
jednatel Bratrů Jan
pokladník Pop Luboš, později Vojtěch Vl.

Dalšími velmi aktivními členy a velkými tahouny všech akcí byli zejména Mafek Jaroslav, Kliner Josef, Tuček Jan a mnoho dalších. Členkami Sokola se stalo i několik děvčat, aktivně se zapojila zejména Šplíchalová Marie.
Již od svého založení se tělovýchovná jednota stala významnou složkou v obci. Postupně rozšiřovala členskou základnu až na sto členů a získávala si přízeň dalších i starších občanů. Málo podpory, spíše nepřízně se v té době Sokolu dostávalo ze strany některých funkcionářů Národního výboru, což bylo na škodu celé věci.
Hlavním úkolem a cílem výboru i celé jednoty pro rok 1952 bylo dokončení stadiónu, vybudování kabin pro hráče a rozhodčí a přihlášení hokejového družstva do okresního přeboru ( okres Moravské Budějovice ). Byl to úkol nesmírně náročný a z dnešního pohledu neuvěřitelný, že se dá splnit. Ne však pro tehdejší členy. Již v zimě začaly přípravy na jeho realizaci. Byly vypracovány plány na výstavbu kabin, muselo se vyřešit zavedení elektrického proudu, zajištění mantinelů a výstroje pro hráče, instalace umělého osvětlení kluziště a mnoho dalších věcí. Zkrátka a jasně bylo toho moc.
Již při přípravě na výstavbu kabin vznikl velký problém a tou byla cesta kolem potoka na Heřmanské kopce, nebo také „Strašenec". Spor se řešil ostrými slovními výměnami a tvrdými hádkami mezi funkcionáři Sokola a některými místními občany. Spor byl ukončen tím, že byl dán příslib, že průjezdnost původní cesty bude zachována mezi hřištěm a kabinami. Tím také bylo dáno požehnání Národním výborem a výstavba mohla začít. Peněz nebylo nikdy nazbyt, muselo se hodně šetřit a tak se materiál sháněl kde se dalo. Písku bylo na místě dost, kámen se dovážel z lomu v Bažantnici, nějaká prkna se vyžebrala od Národního výboru, cihly a křidlice bylo nutno koupit. Veškeré práce se samozřejmě prováděly zdarma.
Dalším problémem bylo zavedení elektrického proudu na stadión. Snaha, aby sem bylo prodlouženo veřejné vedení skončila neúspěchem. Řešení se však i tentokrát našlo. Prostě se šlo do lesa, nakácely se slabší stromy, ráhna se zakopala do země a na ně se připevnil pogumovaný elektrický kabel. Toto vedení šlo ze sloupu od posledního obydlí na Kopcích až na stadión. Jak se to zdá jednoduché a snadné.
Zvláštní epizodou, dá se říci hororem, bylo sehnání mantinelů. Dnes už se to dá napsat, ale přesto nebudu nikoho jmenovat. Kdosi objevil, že někde u Bítova na Vranovské přehradě jsou složené dřevěné desky o rozměrech 4 * 1 metr určené ke stavbě chaty - úplně ideální rozměry na potřebné mantinely. Na dlouhé rozmyšlení nebyl čas a tak několik dobrovolníků s nákladním autem se vydalo na lup. Přijeli na místo, naložili a odjeli. Domů se však nevraceli přímou cestou, ale různými oklikami pro zahlazení stop. V Lukově byly tyto desky schovány v jednom ze stohů, zaházeny slámou a zde odpočívaly několik týdnů. Všechno tehdy dopadlo dobře i když obavy z prozrazení a dalších následků byly veliké.
Za tím vším se skrývalo obrovské množství práce, bezpočet brigádnických hodin, obětavosti a snahy všech členů a dalších příznivců. Na podzim roku 1952 bylo toto úsilí korunováno úspěchem. Kabiny byly postavené, hotová nebyla pouze venkovní omítka, dokončována byla i plocha hřiště. Zbývalo instalovat umělé osvětlení. Na kovové sloupy byly v šesti řadách připevněny plechové lustry a nataženy vodiče. První pokus o osvětlení nedopadl dobře. Světla jenom blikla, někde se zajiskřilo a to bylo vše. Závadu se podařilo brzy odstranit a tak bylo zase o starost méně. Blížila se zima a s ní i začátek hokejové sezóny. Okresním a myslím, že i krajským výborem tělovýchovy, tehdy v Jihlavě, byly poskytnuty určité finanční prostředky a tak mohla být zakoupena hokejová výstroj. Bylo to kompletní vybavení pro brankáře, dresy, kalhoty, chrániče, nárameníky a štulpny pro ostatní hráče. Dresy byly hnědé barvy se žlutými nárameníky. Brusle a hokejky si musel zajistit každý sám. Později, když to dovolila finanční situace, bylo zakoupeno několik párů bot s bruslemi i hokejek z prostředků Sokola. Zbývalo postavit mantinely a čekat na první mrazy.
Skutečností bylo, že v zimní sezóně 1952-53 se na stadiónu u „Prdlení" hrál hokej a dokonce o přebor tehdejšího okresu Moravské Budějovice. Vedle Budějovic hrála v této soutěži ještě družstva Jaroměřice nad Rokytnou, Želetavy, Blížkovic a samozřejmě Lukova. V pozdějších letech přibyly Nové Syrovice a Domamil. Faktem je, že náš stadión patřil mezi nejlepší na okrese. Hokej se těšil v Lukově nebývalému zájmu a zejména zápasy s Budějovicemi přilákaly mnoho diváků i ze sousedních Vícenic. Návštěvy přes 200 lidí nebyly výjimkou. Největší úspěch zaznamenali naši hráči v sezóně 1956-57, kdy vyhráli okresní přebor a o postup do vyšší třídy sehráli rozhodující utkání na zimním stadiónu v Jihlavě s družstvem Čechočovic. Tento zápas pro nás nedopadl dobře. Někteří hráči neměli v registračních průkazech potvrzenu lékařskou prohlídku a nesměli k zápasu nastoupit. Přesto, že zbytek hráčů bojoval statečně, po první třetině jsme ještě vyhrávali 3 : 2, postupně ubývaly síly a konečný výsledek 4 : 16 v náš neprospěch byl velmi krutý. Přes tuto porážku se i v příští sezóně hrál v Lukově dobrý hokej a dá se říci, že v padesátých letech byl sportem číslo jedna. Hokej hrál snad každý kluk, nebo mladý muž, který měl ruce a nohy. Vynikajícími hráči byli zejména Jaroslav Mafek a František Kosmák, kteří svými výkony vysoko převyšovali průměr a dá se říci, že patřili mezi nejlepší hráče celého okresu. Branku v prvních letech úspěšně hájil Kosmák Miloš, později Bratrů Jan.
Protože hokejové hřiště neodpovídalo předepsaným rozměrům, bylo domluveno, že se prodlouží a rozšíří. V roce 1955 se využilo toho, že na Kopcích pracoval buldozer STS a s jeho řidičem domluveno, že za metrák obilí potřebné práce provede. To se také stalo a hřiště tím bylo naprosto regulérní.
V souvislosti s hokejem ještě jedna poznámka. V Lukově vyrůstal a první sportovní a hokejové kroky zde udělal František Dvořák, mimořádně výjimečný sportovní a zejména hokejový talent. V patnácti letech o něho projevila zájem nejenom Třebíč, ale tehdy velmi slavná DUKLA Jihlava. Otec mu však tuto sportovní dráhu zakázal, což byla velká škoda. Rozhodně měl možnost Lukov proslavit jako ligový hokejista, možná i reprezentant republiky.
Nejen prací a hokejem však v padesátých letech žila mládež v obci. Aktivně se zde provozoval stolní tenis a to v sále hostince u Vojtěchů. I tento oddíl se přihlásil do okresního přeboru. V tomto sportu vynikal zejména František Viskot, který se v jednom roce stal okresním přeborníkem. Spíše pro zábavu se v letních měsících hrála odbíjená, ale i fotbal a to zejména po roce 1953, kdy byl Sokolu propůjčen pozemek pro hřiště na kopanou na Kopcích za Šplíchalovými a Štěpánovskými. Mělo to však jeden háček. V zápalu boje míč často skončil na zahradách jmenovaných majitelů a zejména od starého pana Šplíchala se vydání míče neobešlo bez komplikací. Mnohokrát musel být zápas v nejlepším přerušen, protože nebylo s čím hrát.
Vedle sportovních her se v Sokole provozovala i gymnastika. K dispozici byla bradla, koza a žíněnka. Nejprve se cvičilo rovněž v sále u Vojtěchů, později v kabinách, nebo na hřišti.
V roce 1957 se na stadiónu pořádal velký sportovní den, jehož součástí byly i terénní motocyklové závody, cvičení na nářadí a různé soutěže.
V poválečném období se velmi aktivně rozvíjela také kulturní a společenská činnost a ani u toho nesměli členové Sokola chybět. Bylo to zejména ochotnické divadlo a taneční zábavy. Každou zimu nacvičili ochotníci jedno, většinou však dvě divadelní hry, které se střídavě hrály jeden rok v hostinci u Vojtěchů, druhý rok v hostinci u Tichů. Bylo to z toho důvodu, že v žádném ze sálů nebylo stálé jeviště. Proto se vždy v jednom ze sálů postavilo jeviště a v druhém se pořádali taneční zábavy. v dalším roce to bylo naopak. Ochotnické divadlo mělo v Lukově dlouholetou tradici i dobrou úroveň. Pro dlouhé zimní večery to byla pro herce i diváky výborná zábava i rozptýlení, pro pokladnu organizace přísun tolik potřebných finančních prostředků. Ochotnické divadlo v Lukově zaniklo až s masovým rozvojem televize.
Nedílnou součástí života na vesnici se po roce 1945 staly taneční zábavy a také při jejich pořádání hrál Sokol hlavní roli. Vedle tradičních poutních a posvícenských zábav to byl zejména masopust, tancovačky velikonoční, májové, mikulášské, silvestr, ale i plesy a mnoho jiných. O pouti a posvícení se obvykle tancovalo i tři dny. Jelikož v sobotu býval normální pracovní den, byla zábava v tento den večer, v neděli odpoledne i večer a protože toho měli mnozí ještě málo, v pondělí večer byly dozvuky. V té době nebyly taneční zábavy pouze záležitostí mladých, ale i těch dříve narozených. „Babky", jak se říkalo starším ženám, obsadily lavice kolem celého sálu. Jejich ostrému pohledu a kritice neušel ani jeden, zejména svobodný taneční pár. „Tatíci" si v šenku nebo v kuchyňce pochutnávali na pivku a svobodní, když přestala hrát hudba, zůstali na sále a zpívali pěkné písničky. Také taneční zábavy se střídavě pořádaly vždy v jedné z hospod, někdy i na parketu pod širým nebem. Z těch nejznámějších hudeb, které v Lukově účinkovali, to byl z počátku Fölkl, pak Hasiči, TEMPO - Tržil, Kulhánek, Urbánek, Stavkon i další.
Také na hřišti Sokol pořádal několik zábav na parketu, z nichž za poznamenání stojí ta největší a nejzdařilejší v roce 1953, kdy zde účinkovala hudba známého skladatele a kapelníka Vladimíra Fuky z Dačic. Tehdy velmi populární kapela. Přípravám na tuto zábavu byla věnována mimořádná pozornost. Z širokého okolí byly svezeny dřevěné zábrany, které sloužily kolem silnic proti sněhovým závějím. Tyto zábrany byly postaveny kolem celého stadiónu a dále ještě dovezeny dva taneční parkety. V době konání zábavy byly v provozu tři pokladny a vlastní výčep. Protože i počasí se tenkrát vydařilo, návštěva byla mimořádně vysoká a do pokladny Sokola přibyla částka okolo 14.000,-Kčs a to bylo na tehdejší dobu opravdu hodně.
V roce 1961 bylo hlavní událostí budování koupaliště v Osvačilově lomě. Záměrem bylo, na protékajícím potůčku pramenícím u Gbelky, udělat hráz a vytvořit tím vodní nádrž. Začalo se brzy na jaře, z počátku opět jen s ručním nářadím. Později se podařilo zajistit buldozer a tím se veškeré práce značně urychlily. Ve snaze, aby se zde dalo již v létě koupat, některé práce se odbyly a provedly nekvalitně, což se později nevyplatilo. Hráz ještě sedlá, místo pořádného stavidla se do hráze zakopala stará vrata a první prudká bouře vykonala své. Přívaly vody rozebraly hráz, vytrhly vrata a výsledkem bylo, že v maštalích ve Mlýně bylo půl metru vody. Neprozřetelným činem bylo to, že tehdejší předseda pan Kosmák, nechal zahrnout více než třetinu lomu, prameny se zanesly, přerušil se i odtok vody z jezírka a tím se z něho stala postupně zahnívající vodní nádrž. Tím také skončila první etapa budování koupaliště.
Z dosavadního vyprávění se zdá, že všechno v Sokole probíhalo hladce a bez konfliktů. Nebyla to tak docela pravda. Mnohokrát docházelo k prudkým hádkám a výměnám názorů, často se účastníci sporu rozešli i ve zlém. Nikdo se však nezlobil dlouho, druhý den už zase všichni táhli za jeden provaz a pokračovali v práci.
Zatímco padesátá léta se dají zapsat do kroniky zlatým písmem, počátek šedesátých let přinesl pravý opak. Všichni členové výboru, hlavní tahouni, ale i ti ostatní až na malé výjimky se oženili, což samo o sobě nebylo tak špatné. Horší bylo, že se většina mladých z Lukova odstěhovala. Někteří do Moravských Budějovic, kde dostali byt, ostatní i dál za prací a další existencí. Tím se výrazně omezila činnost tělovýchovné jednoty, jak po stránce budovatelské, tak sportovní i kulturní. Skončila první významná etapa Sokola Lukov. Všem, kteří se o tuto etapu zasloužili, patří náš obdiv i uznán.

Šedesátá a sedmdesátá léta

Nepovedená stavba koupaliště byla na delší dobu poslední budovatelskou akcí Sokola. Začala se však formovat nová parta mladíků, která sehrála významnou úlohu při další důležité etapě tělovýchovné jednoty.
V roce 1962 byl zvolen nový výbor a v čele Sokola, jako jeho předseda, stanul Jiří Šplíchal. Dalšími členy byli Hrůza Karel, Kemsa Jaroslav, Tuček Antonín, Nedvědický Jan, Bratrů František, Tuček František, později Svoboda Jiří, Máchal Jiří, Kříbala František, Branč Pavel a další.
V letech 1962 - 64 se v organizaci nic podstatného nedělo. Nadále se sportovalo, hrála se kopaná, odbíjená, stolní tenis, v zimě hokej, ale všechno jenom rekreačně a spíše pro zábavu. Na zapojení do jakékoliv soutěže nebylo ani dostatek dobrých hráčů, ani dostatek finančních prostředků. V roce 1965 - 67 se v Lukově založil oddíl tenisu. Začali s tím tři bratří Kemsové, neměli to však jednoduché. Celé hřiště bylo porostlé trávou a tak nejdříve museli skopat drn a hřiště řádně urovnat. O antuce samozřejmě nemohla být ani řeč a tak se hrálo pouze na hlíně. Důležité ale bylo to, že se hrálo a že se později přidali i další, zejména mladší zájemci.
Na veřejnosti se členové uvedli v roce 1965 první větší akcí a tou byla oprava autobusové čekárny a jejího okolí. Byla opravena celá střecha, zasklena rozbitá okna a celá čekárna nabarvena. Také okolí doznalo určitých změn. Vedle čekárny se podařilo zhotovit pěknou skalku s kytičkami a zasadit tři břízky, podle tehdy letící písničky „Tři bílé břízy". Své zahradnické schopnosti zde uplatnil zejména pan Antonín Bula starší. Před čekárnou byly zabudovány dvě vývěsní skříňky. O rok později, v roce 1966, provedli členové Sokola opravu venkovní fasády místní fary. Opravena byla poškozená omítka a celá venkovní část fary nabílena.
V druhé polovině šedesátých let se výrazně začala formovat další skupina mladých nadšenců a toto jejich nadšení se záhy projevilo i činy. V letech 1966 - 68 se opět hrála závodně odbíjená. Kádr družstva tvořili: Dvořák František, Kemsa Jaroslav, Kemsa Robert, Tuček Antonín, Jurčík Milan, Bartes František, Šplíchal Ladislav a další. Ve skupině s Lukovem hrála družstva z Moravských Budějovic, Třebíče, Okříšek, Kožíchovic a Petrůvek. Také kopaná se dále provozovala na hřišti za Šplíchalovými, zájmu se těšila zejména pouťová a posvícenská utkání mezi ženatými a svobodnými. Pokud to v zimě dovolily povětrnostní podmínky, byl na hřišti zhotovován led, závodně se hokej už ale nehrál.
V roce 1968 - 69 provedli členové Sokola, za vydatné pomoci myslivců i ostatních občanů, výsadu lesních stromků nad hřištěm směrem k Mor. Budějovicím, na pozemku, který nikdo neobdělával ani neudržoval. Směrem ke Kopcům se stromky vysazovaly až v roce 1974.
Ke konci šedesátých let se v kabinách hrál stolní tenis, který se těšil stále větší oblibě a zájmu. Protože v hospodě u Vojtěchů se zavíralo již v 21 hodin, scházelo se v kabinách dost lidí a v té době se sem začalo dovážet lahvové pivo. Kdo měl žízeň, vzal si pivo, do krabičky dal dvě koruny a když pivo došlo, jelo se pro nové. V létě na dvoukolovém vozíku, v zimě na saních. Připomínám, že se nikdy neprodělalo.

Rok 1970 - druhý pokus o vybudování vodní nádrže.

Jednou v sobotu večer, počátkem léta 1970, když jsme s partou seděli u piva jsem navrhl, že bychom se měli pokusit o opravu hráze v Osvačilově lomě. Slovo dalo slovo, návrh byl přijat a tak jsme se hned druhý den v neděli ráno vydali na průzkum. Na místě samém bylo zjištěno, že terén je značně podmáčen a že je zde spíše bažina, do které není možné zajet s nějakou technikou. A tak nezbylo nic jiného, než vyhlásit brigádu, vzít rýče a lopaty a prostředkem budoucí nádrže proházet struhu. To se také během příštího týdne uskutečnilo a to byl také počátek velmi rozsáhlého díla. Dalším úkolem bylo zajistit betonové roury a tyto uložit do hráze na dno nádrže. Po žních téhož roku se začalo se zemními pracemi. Tentokrát se nešlo na věc pouze s ručním nářadím, ale podařilo se z STS zajistit buldozer, který pracoval v JZD. Terén, zejména kolem potůčku, byl stále hodně promáčený, což uvedené práce značně ztěžovalo. Navíc řidič nebyl příliš zkušeným pracovníkem a tak po skončení jeho směny se řízení buldozeru ujal Ladislav Turek, který zde odvedl velký kus práce. Nutno podotnknout, že odpolední směny s tímto strojem se prováděly načerno a že se občas musela doplnit pouze nafta. Přesto, že buldozer byl velmi vydatným pomocníkem, na ruční práce toho zbylo ještě hodně. Terén se musel neustále odvodňovat, konečná úprava hráze a břehů se rovněž prováděla ručně. Přesto se hlavní zemní práce podařilo v roce 1970 dokončit a v zimních měsících zbyl čas na odpočinek a načerpání nových sil. A těch bylo i příští rok 1971 zapotřebí. Jakmile to počasí dovolilo a terén trochu vyschl, začalo se pracovat znovu. Hlavní pozornost byla zaměřena na zpevnění hráze. Z obav, aby se neopakovalo její protržení, jako v roce 1961, bylo rozhodnuto po celé délce hráze vybetonovat takzvanou patku, což si vyžádalo nepředstavitelné množství práce. Byl vykopán základ asi 60 cm pod dno nádrže a po celé délce zhotoveno šalování do výše asi 1 m. Dobře k tomu posloužily mantinely z hokejového hřiště. Dále bylo nutno zajistit dostatečné množství kamene, písku a cementu a hlavně zajistit dostatek pracovníků. Přípravám k betonování se věnovala mimořádná pozornost. Tato akce se nestala jen záležitostí členů Sokola, ale téměř všech práceschopných mužů v obci. Po stanovení termínu bylo s každým osobně hovořeno a pokud přislíbil účast, byl mu uložen konkrétní úkol. Byla tak určena parta lidí na míchání, převoz betonu, přísun kamene a samotné betonování. Beton se míchal za humny, kde mělo JZD prostor na třídění brambor. Pracovníci u míchačky si museli přivstat, začínali již v pět hodin ráno. Beton se do lomu převážel na vlečkách pomocí dvou traktorů, a zde se lopatami házel do připraveného koryta a tak spouštěn do betonované patky. Dobrá příprava se vyplatila. Souhra všech byla vynikající a během jednoho dne se podařilo celou patku zabetonovat. Musím ještě připomenout, že vodní nádrž se začala budovat bez plánů a tím i bez patřičného povolení. Pravdou také je, že původní záměr se rozrostl do nebývalých rozměrů a že celá akce, zejména po stránce finanční, překročila možnosti Tělovýchovné jednoty. A tak po dohodě Národní výbor zajistil vypracování projektu, povolení stavby a přislíbil i finanční krytí potřebného materiálu. Spolupráce s MNV i vedením JZD byla v té době na velmi dobré úrovni. Zapůjčování traktorů a jiné techniky bylo zdarma, členové Sokola na oplátku vypomáhali družstvu při různých sezónních pracích.
Budování nádrže úspěšně pokračovalo i v roce 1972. Předseda Jiří Šplíchal zajistil v Budějovicích poškozené stavební panely, které byly použity na zpevnění hráze. V tomto roce se hlavní práce zaměřily na její dokončení. Bylo vybetonované stavidlo, zabudováno zařízení na vypouštění nádrže a zpevněna celá hráz. Pomocí jeřábu se na hráz uložily panely a zbytek byl dobetonován, vybetonován byl i přepad pro odtok přebytečné vody. Míchání betonu se tentokrát provádělo pod kostelem a na místo byl převážen opět traktorem. Zabetonování hráze skončila další část výstavby vodní nádrže a mohlo se začít s jejím napouštěním. Chuť do práce však nepolevila a tak jsme se domluvili, že v příštím roce vybetonujeme ještě dva podélné břehy. To se také uskutečnilo a začátkem června 1973 se nádrž začala plnit. Skončila tak druhá neuvěřitelná stavba v historii Sokola, která se dnes normálním rozumem nedá pochopit. Znovu se ukázalo, čeho je schopna dobrá parta lidí, která táhne za jeden provaz. Pomáhali snad všichni členové i mnoho dalších občanů Lukova. Všechny jmenovat nemohu, ale mezi nejaktivnějšími byli zejména Šplíchal Jiří, Turek Ladislav, Kemza Jaroslav, Tuček Antonín, Hrůza Karel starší, Svoboda Jiří, z nečlenů Bula Antonín st. a Šplíchal Ladislav st. Z výstavby nádrže se zachovala bohatá fotodokumentace (Bartes Jan) a každý kdo pomáhal se tam určitě najde.
Později si nádrž „přivlastnili" místní rybáři a dobře posloužila ke sportovnímu rybaření mládeže i dospělých. V roce 1994 zde postavili dřevěnou chatu, v roce 1998 byla nádrž vypuštěna a zabudován nový požerák.
Vedle budovatelské činnosti se nezapomínalo ani na sport a kulturu. A tak se například v letech 1969 - 72 obnovila činnost oddílu ledního hokeje a bylo sehráno několik přátelských zápasů. V roce 1974 - 75 se opět aktivněji hrál tenis, trochu se zapomínalo na odbíjenou. Pouze rekreačně se stále hrál stolní tenis.
Za zaznamenání stojí dětský karneval a sportovní den na hřišti, pořádaný ve spolupráci s mateřskou a základní školou. Součástí akce byl průvod dětí i dospělých obcí, na hřišti pak různé hry a soutěže dětí. Od těch nejmenších až do patnácti let. Zejména soutěž při jízdě na kole se těšila velké pozornosti. Na ty nejlepší v jednotlivých soutěžích čekaly stupně vítězů a čokoládové medaile.
Velké problémy nastaly s pořádáním tanečních zábav. Sál u Vojtěchů sloužil jako sklad nábytku UP závodů a bylo tedy nutné najít jiné řešení. Pořádat zábavy pod širým nebem bylo riskantní, navíc o posvícení už byla zima a tak někoho napadlo, postavit na hřišti stan. Z rahen se zhotovila konstrukce a na ni byly připevněny velké plachty, které vypůjčoval pan Ladislav Šplíchal st. až ve Znojmě od nádražáků. Byl jsem u toho také, ale dnes si už sám neumím představit, jakým způsobem se dalo něco podobného postavit. V takovém prostředí se taneční zábavy pořádaly v letech 1973 a 1974. O pouti v roce 1974 přišla zvečera prudká bouře, parket doslova plaval a tak než se začalo tancovat, musely se nejdříve provést odvodňovací práce. Účast na zábavě byla tehdy velmi slabá. Z hudeb zde tehdy účinkovala OB Nová Říše a Kulhánek. Vedle postavení stanu bylo nutné zapůjčit a dovézt parket, stoly, židle a také zajistit občerstvení. V té době jsme vážně uvažovali o zhotovení vlastního parketu. Pořádat taneční zábavu nebylo tehdy vůbec jednoduché. Stan na hřišti se ukázal jako nepříliš vhodné řešení- přes léto se nemohlo na hřišti sportovat, a tak bylo rozhodnuto upravit a srovnat prostor vedle kabin směrem na Heřmanské kopce.
V roce 1973 se naskytla možnost zakoupit traktor ZETOR - Supr z „Královopolské" Mor. Budějovice. Na veškeré převozy a nebylo jich tehdy málo, se musel traktor půjčovat od JZD. To se mnohdy neobešlo bez komplikací, zvláště ve špičkových pracích a tak byl tento traktor zakoupen za 8.000,- Kčs. Jak se později ukázalo, byla to koupě nejen výhodná, ale i potřebná. Traktor byl prodán v roce 1985 za 4.000,- Kčs.

Začátek „Vlachovky"

Psal se rok 1974 a uplynulo pouze několik měsíců od dokončení vodní nádrže v „Lomě", kdy se začala rýsovat největší akce v dosavadní historii Sokola - výstavba „Vlachovky". Bylo to do jisté míry vynuceno jednak tím, že nebylo kde pořádat taneční zábavy, ale také proto, že stávající prostor už nestačil zvyšujícímu se provozu. Hostinec u Vojtěchů přestával fungovat ( definitivně byla hospoda zavřena v roce 1975 ) a tak na pivo do kabin chodilo stále více zákazníků, zejména poté, co se začalo točit sudové. A tak prvním návrhem bylo, rozšířit stávající kabiny o přístavbu verandy. To se také hned začalo uskutečňovat. Vykopali jsme základy a začali stavět obvodové zdi. Práce na stavbě verandy potom byly přerušeny a veškerá pozornost zaměřena na výstavbu budoucího sálu. Nejdříve bylo nutné upravit terén a vykopat základy. Nebylo to jednoduché, zvláště na straně k loukám. Jednak zde nebyl tvrdý podklad ( kdysi zde tekl potok ) a pak v těchto místech byla pouze navážka. Proto se zde základy dělaly až přes dva metry hluboké. Všechno se podařilo zvládnout a už na podzim byly hotové.
Zatímco v letních měsících se pilně pracovalo, v zimě se u piva diskutovalo a přemýšlelo, jak a co dělat dál. Podotýkám, že všechno se dělalo opět bez projektu, bez patřičného povolení a také bez peněz. A tak se v zimě roku 1975 rozhodlo, že od původního záměru - přístavby verandy - se upustí a udělá se jedna větší místnost pro umístění stolů při tanečních zábavách ( předsálí ) a tím se zvětší prostor i pro stolní tenis. Ještě připomenu, že v lednu zde oslavil narozeniny předseda TJ Šplíchal Jiří a v dubnu čtyřicetiny Kemsa Jaroslav. To bylo v pátek 25. dubna a bylo to také poslední posezení ve staré „budově". V pátek se tedy slavilo do pozdních nočních hodin a v sobotu brzy se začalo bourat. Zlikvidovala se celá střecha, strop, přední stěna a do boční stěny se probourala díra do budoucího sálu. Ze starých kabin toho mnoho nezůstalo. Bouračkou to ale neskončilo, právě naopak. Ihned se začalo s dalšími pracemi. Celý obvod byl nadezděn, a tím zvýšen asi o 80 cm. 9. května večer, kdy na hřišti probíhala oslava „Osvobození", už při umělém osvětlení se betonoval věnec. Pak už zbývala jen maličkost: udělat strop, vazbu, plechovou střechu, zazdít okna a dveře, provést vnitřní omítky, vybetonovat podlahu a první část Vlachovky byla hotová.
Mimochodem - proč „Vlachovky" ? V době, kdy se začalo stavět, vysílala televize tehdy populární pořad „Sejdeme se na Vlachovce" s Josefem Zímou. A tak, když jsme se rozcházeli od autobusu, nebo když se dva lukováci potkali, zněl pozdrav- tak ahoj a sejdeme se na Vlachovce! Název byl tedy na světě a na Vlachovce jsme se dovedli i dobře pobavit, často se zde také zpívalo za doprovodu harmoniky. Hrávali na ni zejména Pavel Branč, nebo František Tuček. To všechno patřilo k Vlachovce, název se ujal a na „Prdlení" si už nikdo ani nevzpomněl.
Ale musím se vrátit k práci. Po dokončení dnešního přísálí bylo do zimy ještě daleko a tak bylo rozhodnuto postavit také dvě podélné zdi sálu. Problém ale byl v tom, že nebylo z čeho stavět. Nějaké panely sehnal Jirka Šplíchal v Budějovicích, ale to bylo málo. Nezbylo tedy nic jiného, než udělat tvárnice. Škváry bylo v zimních měsících dovezeno dost, chuť do práce nechyběla a tak během čtrnácti dnů bylo hřiště pokryto hotovými tvárnicemi a mohlo se stavět. Výsledkem bylo, že koncem září už zde bylo posvícení. Samozřejmě, že sál nebyl ještě dokončen. Místo střechy posloužily opět ráhna a plachty, ale posvícení muselo být. Dovede si dnes někdo představit kolik to všechno stálo námahy a odříkání? Já rozhodně ne.
Přišla zima, chvíle odpočinku a znovu se uvažovalo jak dál. Dodělat sál bylo samozřejmostí, ale někdo vymyslel, že by se mělo ještě přistavit jeviště. Ukázalo se také, že nové přísálí je na zimní večerní posezení příliš veliké. Nedalo se totiž vytopit a na světě byl nový nápad - postavit šenkovnu.
Zima rychle uběhla a jaro roku 1976 zastihlo znovu všechny v pilné práci. Když už jeviště, tak s peklem, když šenkovnu, tak se sklepem. Začalo se tedy znovu bagrovat, kopat a betonovat. Než se začalo stavět, muselo se nejdříve znovu udělat velké množství tvárnic, sehnat kámen a dodělat mnoho dalších terénních úprav. Nebudu popisovat podrobnosti, ale na podzim bylo hotové peklo, obvodové zdi sálu a sklep pod šenkovnou včetně stropu. Mimo stavební činnosti stojí ještě za zmínku zhotovení většího množství stolů. Kovovou konstrukci zajistili zámečníci, desky truhláři. Stoly pro zábavy se už nemusely půjčovat a když se ještě podařilo zajistit židle, zase nějaká starost ubyla. Asi stovku židlí zakoupil tehdejší Svaz mládeže, zbytek zaplatil Sokol. Po zrušení Svazu mládeže věnoval židle MNV Tělovýchovné jednotě.
Ani v roce 1977 aktivita členů a příznivců neochabla. Ještě, než se začalo uvažovat o zastřešení sálu, bylo rozhodnuto jeho obvodové zdi zvýšit zhruba o jeden metr. Znovu se tedy dělaly tvárnice. Zamýšlená nadstavba se provedla a kolem celého sálu se dělal ještě jeden věnec. To už se ale všechno chystalo ke konečnému zastřešení. Ze dvou variant - dřevěná, nebo kovová konstrukce - zvítězila ta druhá. Plánky na nosníky vypracoval Jan Vojtěch, materiál zajistil František Viskot, svářečské práce prováděli členové sami. Nějaké peníze na materiál se podařilo sehnat od okresního výboru ČSTV, zbytek byl hrazen z vlastních prostředků. Nejdříve byl svařen jeden nosník jako šablona a podle něho se dělaly další. Když byly všechny nosníky hotové a nabarvené, zjistilo se, že jsou krátké - zhruba o 80 cm. Byl to velký malér. Začalo dohadování a obviňování, kdo za to může, ne však dlouho. Nezbylo nic jiného, než nosníky opravit a prodloužit na správnou míru. Bylo to určité zdržení, ale v srpnu se nosníky pomocí autojeřábu dávaly nahoru na zdi. Zastřešení sálu už se nepodařilo zajistit a tak posvícenská zábava koncem září byla poslední, na kterou se ještě musely shánět plachty. Všichni už jsme ale snili o tom, jak to bude krásné, až budeme moci jenom rozestavět stoly, židle a utřít prach. Ono totiž nešlo jen o plachty. Kolem dokola byly pouze holé, neomítnuté zdi, hotova nebyla ani podlaha. Proto se musel zase dovést a položit parket, celý prostor sálu byl vyzdoben lesními stromky a chvojím. Prostředí to sice bylo pěkné a romantické, ale hodně pracné. Výčep byl samozřejmě ve vlastní režii, kořalka se prodávala tajně v maringotce na hřišti. Jako barman se osvědčil zejména pan Šabatka.
Opomenout nemohu ještě jednu významnou událost tohoto roku. Někdy v létě došlo v objektu JZD u Dohnalů k velkému požáru. Shořelo nejen obytné stavení, kde tehdy bydlela rodina Fungačova, ale i přilehlé stodoly. Proč to připomínám v souvislosti se Sokolem? Požárem nedotčená zůstala část objektu, které se říkalo sýpka, no a tato část byla určena k demolici, vedení JZD nám dovolilo tuto část rozebrat a materiál si odvést. byla to práce navíc, ale právě z těchto trámů a prken se potom zhotovilo dnešní jeviště.
A pak přišel rok 1978 a s ním opět mnoho a mnoho práce. Došlo ke konečnému zastřešení sálu, podařilo se udělat vnitřní omítky a vybetonovat podlahu, zvětšit do dnešní podoby otvor mezi přísálím a sálem, zhotovit, zabudovat a zasklít okna. Vedle sálu se ještě podařilo postavit a dokončit záchody. Všechny hrubé práce byly téměř skončeny a tak jsme se společně těšili na lepší časy. Nikdo z nás v té době ani netušil, že rok 1978 bude na nějaký čas posledním v budovatelském úsilí a aktivitě Sokola.
Ten velký zlom nastal brzy v roce 1979. Někdo nás udal, že se v Tělovýchovné jednotě špatně hospodaří s finančními prostředky. Obviněn byl zejména předseda Jiří Šplíchal, snad proto, že se obohacuje. Nastalo velké vyšetřování, byla zhotovena pokladní kniha a několik členů výboru předvoláno do Třebíče k vyšetřování. Dobré bylo, že jsme se za Jirku tehdy všichni postavili a že jsme při vyšetřování mluvili stejně. Po nějaké době se vyšetřování zastavilo a nakonec z toho byla jenom menší finanční pokuta za neoprávněné čepování, tedy bez povolení. Zejména tato aféra, ale i určitá únavu z několikaleté tvrdé práce, na delší dobu veškerou budovatelskou činnost zastavila. Sokol, jako organizace, ale nezanikl. Nadále se alespoň rekreačně sportovalo, pořádaly se taneční zábavy, čepovalo pivo, ale už to prostě nebylo ono. Faktem je, že v hospodaření Vlachovky nebylo všechno v nejlepším pořádku. Někteří návštěvníci zde měli i tisícové dluhy a tak budovatelské nadšení vystřídaly určité spory, by i hádky. Všechno vyvrcholilo tím, že Jiří Šplíchal rezignoval na funkci předsedy Sokola. Hroší ale bylo, že na Vlachovku zanevřel a od dalšího dění se izoloval. Málokdo si dovedl existenci Vlachovky bez Jirky představit. Byl to člověk, který Sokolu, sportu a Vlachovce věnoval veškerý volný čas a ve funkci předsedy byl hlavním organizátorem a iniciátorem všech významných akcí. On to byl, kdo zavedl výčep a prakticky se o něj celou dobu staral. Proto jsme mu s oblibou říkali „Palivec". Vždy byl také hlavním pořadatelem všech tanečních zábav a především dobrým kamarádem. Marné bylo veškeré přemlouvání a přesvědčování, aby se mezi nás vrátil.
Život se ale zastavit nedá a tak se i v Sokole začalo opět blýskat na lepší časy. V roce 1985 byl za předsedu TJ zvolen Jiří Svoboda a dalšími členy výboru se stali Kříbala František, Kemsa Jaroslav, Viskot Petr, Šplíchal František, Máchal Jiří, Částek Josef a Šplíchal Ladislav. Hlavním úkolem výboru bylo dokončení Vlachovky a legalizace výčepu. V letech 1985 - 86 se předsedovi podařil opravdu husarský kousek. Od okresního výboru ČSTV získal dotace ve výši 370.000,- Kčs a s tím už se dalo něco udělat. Začalo se stropem. Zakoupily se plechové kazety, které se před namontováním musely nejdříve naohýbat a nastříkat. Dřevěnou konstrukci stropu a celou elektroinstalaci provedl Stavopodnik Mor. Budějovice. Jenom za elektriku se zaplatilo 89.000,- Kčs. Pak už zbývala jek instalace teplovzdušného topení, dále položit parkety a vymalovat. V roce 1987 byla objednána dřevěná dělící stěna, kterou dodal Dřevotvar Jaroměřice, brigádně se provedlo obložení sálu, a čalouněné lavice pod okny. Pak už se udělaly jenom obklady na záchodech a tím byl vnitřek prakticky hotov.
Poslední velkou akci byly venkovní omítky a házení březolitu. Základní omítky se provedly na jaře roku 1986, březolit na podzim téhož roku pod vedením zednického mistra Josefa Hrůzy.
Byla to bohužel poslední akce Pepíka, nejen na Vlachovce, ale i v životě. Pan Josef Hrůza zemřel v únoru 1987 po krátké těžké nemoci.
Dostavbou Vlachovky skončila druhá, zatím nejvýznamnější etapa v historii Tělovýchovné jednoty. Díky všem, kteří při jejím budování pomohli. Dovolím si jmenovat alespoň hlavní aktéry. Na prvním místě to musí být samozřejmě Jiří Šplíchal, z dalších pak Tuček Antonín, Kliner Stanislav, Kemsa Jaroslav, Svoboda Jiří, Hrůza Karel, Kříbala František, Máchal Jiří, Bula Jan, Částek Josef, Rubák Ladislav, Veleba Josef, z nečlenů pak Bula Antonín st., Šplíchal Ladislav st. a mnoho dalších. Možná jsem na někoho zapomněl, těm se omlouvám, ale to není podstatné. Podstatné je dílo, které zůstalo. Také z výstavby Vlachovky se díky panu Janu Bartesovi dochovala bohatá fotodokumentace, která jasně dokazuje, jak postupně všechno pokračovalo.

Budování tenisových kurtů

Další významnou etapou se mělo stát zhotovení tenisových kurtů a musím se tedy vrátit o několik let zpět.
Již v roce 1980 se začalo uvažovat o jejich realizaci a ještě v témže roce se celá plocha hřiště vybagrovala a tím snížila asi o 30 cm. Avšak teprve v roce 1984 následovala další akce a tou bylo odvodnění celého hřiště, navezení makadamu a škváry. Mechanizaci zajistily Meliorace Moravské Budějovice, při pokládání drenáže se vyřádil zejména Bula Jan a spol.
V roce 1984 organizoval „Sokol" velkou brigádu na bramborárně JZD, od kterého dostal odměnu 13.000,- Kč. Za odvedenou práci se to všem zdálo málo.
Na další pokračování při budování kurtů se čekalo až do roku 1992, kdy byly vybudovány základy pod podezdívku a potom následovala opět další přestávka. Pracovat se zase začalo až v roce 1995, kdy byla vybetonována podezdívka kolem celého stadiónu a postavena tréninková stěna. V roce 1996 se pokračovalo na oplocení celého areálu, srovnání plochy, drcení škváry a zhotovení podkladu pod antuku. V roce 1997 se kurty dokončily položením antuky, zabudováním sloupků pro sítě na tenis a odbíjenou a také dokončením oplocení. Vrata, dvířka a sloupky zhotovil pan František Kříbala. Největší zásluhu na vybudování kurtů má Ladislav Šplíchal, který byl hlavním organizátorem celé akce.
Do slavnostního otevření 14. června 1997 se ještě stihlo upravit celé prostranství kolem areálu a do konečné podoby upravit peklo. Byl obložen strop, zhotoveny dveře do výklenku, schody a bar, dále provedeny veškeré nátěry soklu, sloupků a oken a také vymalována šenkovna.
Umělé lajny na kurtech, byly zabudovány v roce 1998 a Lukov se stal teprve druhým místem okresu, kde tyto lajny byly položeny.
Slavnostní otevření kurtů a další významnější akce na Vlachovce od roku 1997 již v kronice popisuji podrobněji.

Rok 1997

24. ledna - veřejná schůze tenisového oddílu:
Schůze měla tento průběh:
- seznámení a odsouhlasení složení výboru tenisového oddílu:

předseda Vidourek Jan
místopředseda Kříbala Martin
pokladník Částek Bohuslav
hospodář Šplíchal Ladislav
jednatel Kemsa Jaroslav

- finanční správa:
celková částka investic na budování areálu činí 125.256,-Kč
z toho hlavní položky jsou:

beton na sokl 56.560,-
antuka 37.050,-
oplocení 10.000,-
terénní úpravy 3.462,-
různé režijní materiály 10.744,-

V celkové sumě není uvedena cena za zemní práce a odvodnění celého areálu, protože přesnou finanční částku se nepodařilo zjistit. Tyto práce se prováděly v letech 1980 a 1984.
Na financování kurtů se podíleli tito sponzoři:
OÚ Lukov 25.000,-
Šamánek - železářství 15.000,-
Stojánek - Litobal Litohoř 10.000,-
JAFO - Stavokonstrukce M.B. 5.000,-

Ostatní náklady hradil výbor TJ Lukov.

- potřebné práce na dokončení areálu:
přesít antuku a dobudovat kurty, zhotovit branky a vrata, zhotovit sloupky na sítě a jejich zabudování, provést instalaci vody do areálu ze studny, natřít sokl, zhotovit a zajistit nářadí na úpravu kurtů, provést úpravu terénu kolem celého areálu, vydláždit terasu před šenkovnou, obložit sokl a provést nátěry oken.
Práce budou zahájeny ihned, jakmile to dovolí počasí a všichni přítomní byli vyzváni k maximální pomoci, protože na 14. června je naplánováno slavnostní otevření a všechny práce musí být do tohoto termínu dokončeny.

- Seznámení s podmínkami pro užívání tenisových kurtů:

1. každý člen tenisového oddílu musí být členem TJ a musí mít zaplacen příspěvek

2. odpracovat 20 brigádnických hodin ročně, služby a ženy 10 hodin, žáci nic

3. sponzoři ve vyhrazené době mají přístup zdarma

4. cizí uživatelé kurtů zaplatí 50,- Kč za jeden kurt

1. března - turnaj v mariáši

1. března se uskutečnil na Vlachovce jariní turnaj v mariáši za účasti 40 hráčů, z toho 10 bylo domácích. Hrálo se do pozdních odpoledních hodin šest kol vyřazovacím způsobem podle přísných pravidel.
Výsledky:
1. místo Klimeš Milan - Lukov
2. místo Šabatka Dušan - Blatnice
3. místo Vidourek Jan - Lukov

Účastníci finále obdrželi poháry a hráči na předních místech věcné ceny od různých sponzorů.

11. března - padesátiny

Padesáté narozeniny oslavil na Vlachovce dlouholetý člen TJ pan Částek Josef. Pití bylo dost, návštěva větší jak na tanečních zábavách.

Duben 1997 - valná hromada TJ

Na výroční valné hromadě byl zvolen nový výbor TJ. Dosavadní starosta TJ Jiří Svoboda na tuto funkci rezignoval a odmítl pracovat i v novém výboru.
Za nové členy výboru pak byli zvoleni:
Pavel Vlaha, Jiří Hrůza, František Šplíchal, Jana Vlahová, Karel Krotký, František Kříbala, Martin Kříbala a za oddíl tenisu Vidourek Jan a za oddíl stolního tenisu Karel Navrkal.
Na ustavující schůzi výboru byl do funkce nového starosty TJ zvolen Pavel Vlaha.

10. května - rybářské závody

10. května se uskutečnily na koupališti velké rybářské zzávody